Nevím, zda jsou mé názory důležité. Nejsem z těch lidí, co se domnívají, že věk
jim dovoluje své názory vnucovat jiným. Ale docela ráda si poslechnu názory
jiných, někdy jsou přijatelné, někdy pro mne méně přijatelné. Každý má právo na
svůj názor, ale sám pro sebe. Ráda debatuju a nejvíc s mým nejstarším synem, se
kterým jsem nejčastěji a ani se se svými názory moc nelišíme.
Mám i své názory na politiku, myslím, že každý, kdo se zabývá politikou, musí mít
notnou dávku odvahy a hroší kůži. Ale své politické názory nebudu šířit, prožila
jsem malý kousek poválečné svobody, kdy mě politika ani nezajímala, potom dlouhou
dobu v komunistickém státě a ještě 20 let v západní demokracii a mohu říci, že by
se dalo z obou vybrat a dát to dohromady a potom by to třeba bylo ono. Měla jsem
možnost srovnávání.
Přála bych si, aby lidé v politice byli lidmi a zůstali na zemi. Aby se dostali
mezi normální lidi, aby si mohli zkusit normálně žít. Jinak jsou výjimeční
kamkoliv přijdou a ani nemohou mít představu o normálním běžném životě se vším
všudy a časem se stanou osobnostmi v tom negativním smyslu - možná ani za to
nemohou.
Předkládám Vám k zamyšlení jednu známou techniku jednání, kterou je
asertivita.
Je zajímavá, člověk si uvědomí co dělá špatně a může se i poučit pro dny příští.
Doporučuji stránku stáhnout a potom studovat. Pojednání si vyžaduje hlubšího
zamyšlení, ale tím Vás nechci odradit.
Co mne zaujalo – vtipné – a není člověk na světě jen pro to,
aby se zabýval starostmi a mudrováním o potížích a nepříjemnostech. Také
vědomí, že jsou lidé, kteří jsou šikovní a schopní se vyjádřit není k zahození.
Tedy článek z
„Neviditelného psa z 10. října 02:
Porážka Chodů u Nového Knína (Jan Beneš)
Cítím potřebu opravit historické nepřesnosti panující v našich zemích, hlavně díky Aloisu
Jiráskovi, v případě našich Chodů. K jejich největší porážce totiž došlo až roku
1954, a to u Nového Knína. Nový Knín, zhruba 50 kilometrů od Prahy, bylo tehdy městečko oblíbené našimi
filmaři. Když tam pánové Kadár s Klosem točili svůj protimperialistický trhák Únos, a umístili tam pro ten
účel americká kasárna v Německu (on český venkov roku 1951, díky předvoji dělnické třídy, už vypadal
přibližně stejně jako venkov německý, díky spojeneckému bombardování v roce 1945). Tehdy, pravda, došlo,
pravda, k určitému vybočení, ne-li přímo faux pas, či úplně fax et tuba, neboť imperialističtí žoldnéři
byli v rámci jakýchsi úspor namaskováni už na Barrandově a cestou do Knína už se filmovalo. Což mělo ten
dopad, že když obcemi mezi Knínem a Prahou projížděly tři Studebackery s bílými hvězdami a americkými MP v
bílých helmách, vedené jeepem s bílou hvězdou, pracující lid si řekl: -Hele, Američani už jsou tady! Jde se-
A vybílili místní národní výbory a sekretariáty KSČ. Naneštěstí, ke smůle pracujícího lidu, to nebyli
opravdoví Američané a pracující šli pykat. Ten film neprávem zapadl, ačkoli měl svůj význam. Kdyby si lidé
vzali poučení z toho, jak tam bývalý esesák ve službách Američanů, jmenovitě plukovníka CIC, kterého hrál
Bedřich Karen, fackuje nebohého Ladislava Peška, kterého si tak přeje přimět k podání žádosti o politický
asyl, jakož i vydat československá průmyslová tajemství, o něž šlo především, mohli bychom třeba dodnes věřit
tomu, že jsme kapitalisty předehnali a žijeme lépe a radostněji. Situace se ostatně trapně opakovala,
život nám opětně nenásledoval ideologii, když se roku 1968 dostavila bratrská pancéřová pomoc a u
Davle narazila na stařičké americké tanky vypůjčené od jakési rakouské firmy, neb se tam zrovna
natáčel Remagen Bridge. Americký štáb i herci byli sice už od tří od rána včas varováni co přichází a
tudíž v prachu, ale český kompars s těmi nevyzbrojenými Walker Bulldogy s bílými hvězdami přesto postup
bratrské pomoci, byť zase ne definitivně, zarazil. Zarazila ho i vrátná v garážích v Opletalce,
která zmrazila jakéhosi sovětského lejtěnanta požadavkem, aby předložil bumagu opravňující ho k okupaci.
Bumagu neměl a odešel. Škoda, že ta paní, údajně bývalá partyzánka, nesloužila někde na hranicích,
případně ÚV KSČ.
Na Nový Knín padla roku 1954 volba i při natáčení Jiráskových Psohlavců. Neb Jirásek se v podání
Zdeňka Nejedlého stal z národního demokrata komunistou a revolucionářem (otáčel se asi chudák v hrobě jak
špatně navedená raketa). Na milost byl při té příležitosti vzat i režisér Mac Frič, který už se ovšem v té
době nepsal Mac, ale Martin a na milost byl vzat proto, že si k tomu natáčení moudře přizval hned tři
sovětské režiséry. V té době existovalo pod hlavičkou Čs. státního filmu takové zajímavé, téměř asylové
zařízení. Jezdecká skupina Čs. státního filmu, kde před nemilostí doby a pracovního úřadu, nalezlo útulek
nejedno podezřelé individuum. Ono to totiž chtělo umět jezdit na koni. Vedl to syn jednoho mužů 28. října,
Jiřího Stříbrného, vrchním poradcem skrze jezdectví byl plukovník Purkrábek, který měl tu smůlu, že za
Druhé republiky a pak za Protektorátu na něj vybylo vedení Hradní stráže presidenta Háchy a vůbec lidé jim
podobní. Synové spisovatele Josefa Kopty, e tutti quanti. Včetně Pavla Buksy, známého pak jako Karel Michal,
který koním rozuměl snad ještě lépe než literatuře a bolševické psyché. Jezdecká skupina měla, pokud
si dobře vzpomínám, asi 18 koní. Což na velkofilmy jako Jan Hus a Jan Žižka bohatě stačilo. Hrdě a
srdnatě jsme, co podlí křižáci, mydlili do Husitů a k našim porážkám opravdu docházelo jen díky
nesmlouvavosti režiséra Vávry, který jinak nedal.
Sovětští režiséři ovšem s osmnáctkou koní a jezdců nevystačili, takže do natáčení Psohlavců byl posléze
zatažen i ministr Čepička, a do Nového Knína za pomoci naší armády lidové, svezeno na 400 koní. Naneštěstí
naprostá většina všelijakých remund, rozvážejících až do té chvíle uhlí a nikdy v životě sedlo
neokusivší. Následně se objevil nedostatek jezdců. Ale od toho měl Státní film kompars. Existující členové
jezdecké skupiny prováděli výběr. Hlásil se každý, neb za den filmování na kobyle bylo Kčs 181, tehdy
fungl nové měny, oproti zhruba 45 v davu. Lhalo se vesele, každý tvrdil, že koně zná, že kdesi jezdil,
přinejmenším u strýčka (kulaka?) na venkově. Individuálně se pak nacvičovalo tasení palašů, sedlání a jiné
fígle.
Konečně, po několika dnech příprav, se ta řada koní shromáždila nad Novým Knínem, kde přistavěny
z papundeklu jakési chodské chalupy a sehnán i dobyteček. Ves soldateskou pak dle scénáře bude zapálena, a
čačtí Chodové, zejména ženy a dítka, z ní budou před císařskými kyrysníky po prohraném střetnutí prchat.
Na svahu přistavena zrcadla, která odrazem slunce měla nastalou budoucí bitvu osvětlovat, rozestaveny kamery,
vědělo se, že k opakování asi moc příležitostí nebude a čekalo se na slunce. Čekalo se zatraceně dlouho.
Nenapojení koně, nebylo z čeho, neuvyklí na své čabraky i kyrysy jezdců, začali být nepokojní. V kyrysech,
byť papundeklových, bylo horko a vehementno. Protože kostymů nebylo dost, část jezdců byli jen rejtaři, bez
kyrysů. Bylo třeba napájet jezdce. Neboť limonád nebylo, tak pivem. Plukovník Purkrábek, původně rakouský
rytmistr první třídy, se stihl důkladně ožrat. Měl ostatně za to, ač odchovanec rakousko-uherský,
že -není ruma není šturma-. Konečně se, po době přímo nekonečné, až někdy po obědě, rozplynuly mraky
a vyšlo slunce. Režisér vydal pokyny, sovětští režiséři své poslední rady, a plukovník Purkrábek opojeně
tasil a zařval povel: -Švadrono tas!-. Čtyři stovky šavlí se blesklo ve slunci a zrcadla vrátila jejich
odlesk, čtyři stovky pochev naráz pláclo o koňské zadky a i kobyly, které by to jinak byly snesly, podlehly
davové psychose těch ostatních. Rozpoutalo se peklo. Pamětliv rady svého otce, co činit když se ti kůň
splaší, jsem nedbal na výstroj ani výzbroj a nechal na koni, co se mu zachce. Koni se chtělo pádit.
Já se držel za hřívu a nebránil mu. Hřmící stádo bez ohledu na režijní pokyny, ba i přání sovětských
poradců, smetlo kamery, vletělo do nebohých Chodů a doslova je rozneslo na kopytech. Přesně podle
režijních pokynů však vzplála kašírovaná stavení ubohých Chodů. Což přispělo k tomu, že se splašily i krávy,
s nimiž Chodové před císařskou soldateskou prchali, a začaly kolem sebe divoce trkat.
Můj koníček se uklidnil někde u Mokrovrat, a protože mne neshodil, mohl jsem ho v klidu ošklivě
zpěněného přivést nazpátek. Jedenáct koní, kteří se svých jezdců zbavili, se však údajně nevrátili nikdy.
Údajně proto, že nejsem státním filmem a nemohu tudíž podat hodnověrné svědectví. Mohu však dosvědčit,
že zdaleka nejhůře dopadli ti, které nabraly splašené krávy na rohy, jakož i
kyrysníci, případně rejtaři, kteří neměli tak moudrého tatínka jako já a spadli tomu stádu pod kopyta.
Největší ztráty však byly, hlavně díky těm trkajícím kravám, na straně vzbouřených Chodů, a cítím povinnost
podat o tom v zájmu zachování revolučních tradic tuto zprávu.
Z knihy Marie Šulcové „Prodloužený čas Josefa Čapka“
K tomuto zamyšlení přispívá čas blížících se svátků- vzpomínek na ty, co už prošli před námi nebeskou branou
a v neposlední řadě podzimní čas, tma, mlha , doba nepříjemná.
Vyznání Olgy Scheinpflugové-Čapkové ve Vinohradském divadle 15. ledna 1939 na smuteční slavnosti k
uctění památky Karla Čapka:
Snad každý ti něco nakonec řek,
jen já ne, jediná,
mně jenom spadly ruce do klína
když došel život a došel lék.
Jak jsi mně rozdrtil, můj největší, můj malý,
Svým odchodem do mrazu a do věčna,
My spolu věřli a spolu umírali
A já tu zůstala ztracená, zbytečná.
A později, „Ukolébavka“ pro svého člověka, který jí odešel
navždycky:
Spi, moje lásko, spi, já sama bdím,
u vrat tvé zahrady a u prázdného stolu,
chléb samoty si slzou osolím,
já, nejoddanější z Tvých apoštolů.
Spi, moje lásko, spi s rukama v mrtvém klíně,
Můj neúprosný zrak se ostře rozhlíží
By zjistil, kdo má vnu na té vině
žes umřel umučený na kříži.
Poslední verše Karla Čapka, vyznání, že když je člověk na kříži se svou ukrutnou lidskou bolestí, na
všechno docela jinak pohlíží, to dělá to rozepjaté náručí, to je tím, že je výš… V bolesti a ve smrti je
člověk vytržen z prostoru a času, je sám v té bezútěšné chvíli i uprostřed zástupu, je sám a všechno
musí sám probolet až na dno své duše, sám překročit řeku Léthé před bránou věčnosti.
A ještě jedna vzpomínka s názvem „Dík“ /Olga Scheinpflugová-Čapková:
Za všechno, cos mi dal,
za první kroky po zázračné zemi,
za nebe, v němž se cit můj nevyznal,
za každý den, jenž svítil nadějemi,
za pojem krásy, jenž jsi probudil,
za každý úsměv, který jsi mi půjčil,
za Boha, s nímž jsi sklízel, plel a sil,
za čistou víru, kterou jsi mě učil,
za to, žes umřelna mém rameni,
že z očí vyhaslých mi slzy kanou,
za to, že smrt nic na kráse nezmění,
za to Ti říkám: díky, na shledanou!
Čtu tuto knihu a jsem překvapená, jak moc dokáže kniha člověku dát. Možná ne každému, člověk musí být
přístupný citu a nemyslet jen na úspěch, peníze, slávu, jsou daleko krásnější krásná země.Také zásluhou toho,
že je málo zalidněná a lidé mají k sobě dál, než je u nás zvykem, nemají tolik příležitosti se hádat.
A už dlouho neválčili, takže měli čas se dobře starat o své zázemí jak o mládež, příkladný systém školství,
tak velice dobrý sociální systém, např. péče o nemocné a staré lidi.
Sešla se dobrá společnost a tak myslím, že máme na co vzpomínat a získali jsme nové přátele, bylo nám spolu
dobře.
01.11.02
Myšlenky jedné bezesné noci
– z pátku na sobotu na chalupě: ještě v půl páte jsem nespala, možná mně rušily bějaké spodní prameny
vody? Tak jsem si přemýšlela .
Před nedávnem mně můj syn nabádal, abych si udělala nějakou radost, třeba si něco krásného koupila, nebo
jela třeba tam, kam jsem vždycky chtěla. Můj sen býval totiž Egypt a pyramidy.
Takže jsem, pamětlivá jeho nárhů, při příležitostné cestě do města – zašla do obchodu s koženým zbožím a vybírala si něco krásného, co
by se mi líbilo, aych si totiž udělala nějakou radost. Líbil se mi model, co by se pro mě naprosto nehodil, ale hezký materiál a barva,
nakonec jsem nic nekoupila a stejně jsem měla téměř prázdnou peněženku. Takže jsem musela zajít do banky a tam jsem si také vyzvedla
nabídky na výhodné cesty, m.j. také Egypt. Takže jsem vyhověla i tomuto návrhu mého syna. Tak letmo jsem to prolistovala, ještě se na to
musím podívat. Jedna docela závažná překážka je, totiž, že bych musela cestovat sama. Snad bych si i sama stačila, ale to bývá docela
podezřelé, co ta ženská sama, proč a tak. A už mám také zkušenost, že se člověk těžko zařadí i mezi lidi, kteří mluví stejným jazykem.
Zažila jsem totiž výlet na Malorce s českou společností, kdy jsem byla přesvědčená, že se určitě domluvím, skutečnost však byla úplně jiná.
Pár lidí mého věku, ti byli namyšlení, asi jako: my na to máme, jedna dáma dokonce ve slušivém klobouku a kostýmku, ty jsem otipovala
jako funkcionáře, kteří na to mají ještě z dřívějších časů a potom ještě docela mladí lidé, mezi které jsem se nehodila a tak nakonec
jsem sama trochu zabloudila a měla jsem problém se dostat k autobusu. Takže nevím, jak bych to sama zvládla, třeba ten Egypt. Asi bych si
na to troufla, ale ještě mé rozhodnutí nedozrálo. I když to rozhodnutí musí zrát urychleně, protože můj věk zraje dost rychle, abych to
ještě stihla.
No a pokračování mojí bezesné noci. Byly jsme s Hankou nakoupit ve velikém Supermarketu, zážitek , ani moc příjemný. Tak si vzpomínám na
staré časy, kdy se chodilo nakupovat k bábě Zíků ve Vrbném, jak jsme my děti všechno sledovaly, a vzpomínám, jak ta babka Zíků
krájela máslo takovou pilkou s drátem a ten drát přejela prsty a ty olízla. To bylo pro nás docela zajímavé. Hrávaly jsme si na obchod,
ale máslo jsme neprodávaly, protože jsme neměly tu drátěnou pilku. Ona ta babka ani nebyla tak akorát, jednou jsem měla korunu, což bylo u
mě zcela neobvyklé, a tak jsem si šla koupit bonbony.Tenkrát byly ty bonbony v takových velkých kulatých krabicích. Tak se babka nejdřív
ptala kdo mi dal tu korunu, řekla jsem, že babička, sesypala mi do kornoutu všechny drobky ze všech plechovek, vlastně to ani bonbony nebyly,
vlastně mně ošidila. Ale to byl asi trest za tu korunu, kterou mi babička nedala, to u nás nebylo zvykem, nikdy jsem vlastní peníze neměla,
nějaké kapesné, to nebylo a ani jsme to nepociťovaly jako křivdu, my děti. Tu korunu jsem získala nekalým způsobem, totiž můj kamarád Tonda
Mušků měl korunu a šel koupit chleba. Doprovázela jsem ho s mým kočárkem na panenku /který vypadal jako rakev na kolečkách, dědoušek ho
natřel na černo s bílými proužky, ale jiný k disposici nebyl/. Tak jak jsem Tondu vyprovázela, přestýlali jsme kočárek a najednou koruna
nebyla. Hledali jsme a nic, tak Tonda šel s brekem domů, že ztratil korunu. Byl asi bit a tak jsem jezdila a znovu přestýlala a koruna
vypadla z peřinek. Místo abych ji vrátila šla jsem nakupovat bonbony. Babička koukla z okna a viděla můj kornout s těmi drobky od bonbonů a
kdeže jsem k nim přišla. Přiznala jsem se a tu korunu mi baička dala, abych ji donesla k Muškům a ještě mi řekla, že jsem ji ukradla a
můžu se stydět. A kornout mi vzala, musela jsem se rozdělit s Ančou. Moc mně to mrzelo, že jsem zlodějka a za celý život jsem na to
nezapomněla, už jsem to mockrát mým dětem vyprávěla. A teď jsem to zvěčnila černé na bílém.
A když jsem tak v tom vzpomínání na dětská léta a můj kočárek na panenku, byly i jiné problémy, třeba saně. Tenkrát byly moderní dřevěné s
vyplétáním, různých tvarů a my jsme chtěly také sáňkovat. Tak dědoušek přitáhl z půdy saně železné a sedělo se na dřevěném prkénku. Byly
těžké, ale zato jezdily tak rychle, že jsme všechny předjely. Děti se nám smály, ale potom koukaly. Stejně tak s bruslemi, byl jen jeden pár
a tak babička rozhodla, že nám stačí každé jedna brusle. To byly brusle na kličku, našroubovaly se na boty. Večer babička zjistila, že se
skoro utrhl podpatek na botech, takže bylo po bruslení a brusle putovaly na půdu. A to jsou takové zážitky z dětství, když to dneska
porovnávám, jak se všechno změnilo. Šťastně jsme prožili dětství, přesto, že jsem neměla ani panenku, ani nevím proč. Bylijsme chudí, musela
jsem se ve škole hlásit, že nemám otce a dostala jsem o přestávce na svačinu mléko se škraloupem, což se mi eklovalo, ale bylo to zadarmo.
A v poledne zadarmo polévku, která mi ale moc chutnala, byla to voda a v ní veliké nudle, doma jsme měli malé nudle. A někdy jsem
dostala poukaz na boty, asi také zadarmo. Koupily se o číslo větší, abych je mohla nosit ještě jeden rok. Šněrovací, černé a nechaly se
okovat, aby vydržely podpatky. Když jsem protestovala, že přece nejsme chudí, když máme mlékárnu, řekla babička: kuš, tomu ty nerozumíš,
nemáš tátu. Nerozuměla jsem tomu dlouho. S oblékáním to také bylo složité, holky nosily zástěrky s kanýrky a já tmavomodrou listrovou
zástěru /listr se nemusel asi ani moc často prát a také se nemačkal/, byly na sedlu vyšité třešničky, a zástěra byla delší než
šaty, vůbec se mi nelíbila a protestovala jsem. Stejně jsem jí za barákem sundala a srolovala do tašky, a odpoledne jsem ji vyndala a
oblékla, nikdo nic nepoznal.Chudinka bybička uznala, že bych mohla mít zástěru světlou, tak jednou sedla a z dědovy košle spíchla v
ruce zástěru světlemodrou. Ta byla ještě horší, žádné kanýrky a ten střih také nebyl nejlepší. A měla ještě jednu zlou vlastnost, mačkala
se, takže odpoledne po vyndání z tašky babička ihned poznala, jak to je. A litanie, jak jsem nevděčná, že se o mně starají a maminka se dře,
aby mně uživili a abych mohla dostat také někdy nové šaty a já si toho nevážím. Raději bych byla vydržela pohlavek. Dneska, po svých
životních zkušenostech, vzpomínám na svoji babičku a dědouška s láskou a chápu, jaké měli s námi dvěma vnučkami starosti a jsem jim za
to všechno vděčná.
Tak i tyto vzpomínky mi bloudily hlavou v té mojí bezesné noci. A ještě jsem přemýšlela o těch Supermarketech a o tom, jak ta krásná
čeština musí trpět těmi Supermarkety, Boxy na poště, monitorováním, navyšováním a na všechno si ani nevzpomenu.
Co mne zaujalo: 21.11.02 – přečteno z prastarých Květů rok 1998:
1. Nejvelkolepější zázrak je zrození člověka
2. Nejpodivuhodnější div je láska.
3. Nejvzácnější dar je přátelství.
4. Největší bohatství je zdraví.
5. Nejneobyčejnější věno je moudrost a krása.
6. Nejcennější poklad je práce.
7. Nejzáludnější vynález jsou peníze.
8. Nejlítější saň je závist a nenávist.
9. NEJKRUTĚJŠÍ TREST JE SAMOTA.
10. Nejspravedlivější zákon je smrt..
Ale nad tím vším zůstává nejmocnější síla – a to je příroda.
/Desatero paní Květoslavy Vonešové, pedagožky a herečky/.
Leonardo da Vinci: BAJKA O VODĚ.
Voda v nádherném moři, svém živlu, dostala chuť vystoupit nad vzduch a za pomoci ohně se zvedla jako jemná pára, téměř tak jemná jako vzduch. Vznesla se do výše a
dostoupila do vzduchu ještě jemnějšího a chladnějšího a tam ji oheň opustil. Přeměnila se v malé kapičky, ty se shlukly, ztěžkly, pýcha se změnila v pád a voda spadla
z nebes. Vyprahlá země ji vypila, dlouho věznila a tak si voda odpykala svůj prohřešek.
Přečetla jsem: autor bývalý boxer pan Rostislav Osička
Čas Zkus dohonit čas, posunout ča, zastavit čas, přemoci čas.
Nic neuděláš, nic nezmůžeš, jen se ztrapňuješ svým neustálým snažením a pachtěním
po moci blahobytu.
Stejně se bojíš, i když jsi silný, mocný a schopný.
Neustálým dokazováním kdo je tu pánem. Ne, nejsi to ty. Pánem je čas.
Až jednou přijde přesně a neomylně a vezme si tě s sebou právě včas…..
Co mně zaujalo v jedněch novinách, už nevím kterých:
Zákon o bumerangu:
Co vyšlete do světa, to se vám z něj také vrátí. To je zákon, který nelze obejít. Pokud budete kolem sebe šířit nepřátelství, závist, nedůvěru, vztek, smutek a
zklamání, všechna tato negativa se vám vrátí zpátky – nejen od vašich blízkých, ale i od lidí, se kterými se náhodně potkáte. Když z vás ale bude vyzařovat láska,
tolerance, štěstí a pohoda, totéž se vám také z okolí vrátí. Možná to nebude hned, ale časem se určitě dočkáte.
SOUHLASIM !!!
Sobota 16.srpna 2003-08-16
Přečetla jsem si, co jem nasmolila před časem a koukám, dávný sen Egypt – tak ten dávný sen jsem si letost vyplnila, nebyla jsem sama, byli se mnou milí členové
mojí rodiny a moje očekávání se splnilo. Viděla jsem pyramidy / trochu zklamání, představa byla pyramidy uprostřed pouště a ony jsou témeř v Kahiře/. Ale jsou
monumentální a nikdy na ně nezapomenu. Sejně tak sfinga a vůbec. Hned po návratu jsem si přečetla Egypťan Sinuhet od Waltariho. To jsem četla už kdysi dávno,
tak jsem si jenom osvěžila pameť a mohla jsem i posoudit tehdejší poměry v Egyptě, i když ani dnes nejsou poměry příliš radostné. Tak, jak tam lidé ještě dneska
žijí, např. Beduíni v poušti, se příliš neliší od tehdejší doby. S pomintím tehdejších bitev a strašného života obyčejných lidí. Moc ideálů nezůstává u faraonů a tedejších
kněží – byla to tenkrát doba, kdy lidský život znamenal méně než jeden kůň nebo velbloud. Apropo velbloudi, krásná a hrozně důležitá zvířata, toho jednoho, majetek
hotelu kde jsme bydlela jsem vídala každý den, krásný ale ani nevím jak se jmenoval. Procházel se denně kolem pláže a tu a tam si ožíral kytky a stromečky a má
docela dobrý život. Ale nevynechala jsem, trochu z donucení, v mém věku, jízdu na velbloudovi, už jsem tohle absolvovala dvakrát Ty dva týdny v Egyptě nikdy
nezapomenu, splnění mého snu a v neposlední řadě i ty dva týdny s částí mojí rodiny, tu pohodu a spokojenost, vidět, jak jsou nadšení a jen škoda, že nemohla
být s námi úplně celá moje rodina.
Ještě abych pokračovala v mém letošním cestování: tedy další cesta byla za naší Lucií do Švýcarska, kde byla tři měsíce pracovat. Snad ještě nikdy jsem se
nesetkala s podobnými lidmi jako tam. Očekávala jsem, že Lucka je zaměstnaná a má šéfovou a byla jsem překvapená, že šéfová je mladá, hezká, příjemná ,
jako ostatně všichni,se ktermi Lucie ty tři měsíce žila. Byla jako člen rodiny, pilně pracovala, a přesto, že podle očekávání, shledání s námi se neobešlo bez
slziček, myslím, že i loučení se Švýcarskem bylo také slzavé údolí. Naši Lucinku už nezměníme, výmluva je, že to má po tatínkovi, cž není ani tak zlé dědictví,
ale trochu ztvrdnout by také neškodilo, v životě se musí docela dost bojovat a to by měla také umět.Protože než se to člověk naučí, bvá už skoro pozdě a těch
šrámů a modřin by mohlo být méně.
Blíží se svátek matek a při svém nekonečném úklidu nahromaděných dokladů a „nepostradatelných“ výpisků a výstřižků jsem našla jeden, co se týká právě svátku
matek, tak aby neupadl v zapomnění:
… a najednu to na mne padlo jako strom.
Přijel jsem domů. Na dovolenou na pár dní.Říkám pořád domů, přesto, že jsem dlouho byl pryč. Kdesi, ve velkém městě. Byl jsem zděšen, když jsem stanul naproti
té staré ženě, mojí matce.
Jak zestárla, šedivá a tak malá. Bylo to pro mne strašné leknutí. Ale směju se a žertuju, ale to vše není pravda, co říkám. Jinak to nejde. Člověk nepřijde příliš často
„domů“ , proto tak velké bylo to překvapení.
Maminka se chová jako bych nikdy nebyl pryč. Ale není už jako byla dříve. Čas jí ohnul a samota jí znejistěla, je unavená a ztracená.
Posadí se na židli naproti mně a dívá se na mně. Ten pohled je výmluvnější než hlasitá slova. A když v mém životě byla podobná hodina, která mně s nějakým
člověkem svazuje, bylo to v tento okamžik. V těch vteřinách je obsaženo všechno co je možné člověku pocítit. Skutečně všechno. Člověk nemůže sedět a předstírat,
že to nevidí a necítí. Její opuštěnost, která je v ní a zůstává nevyslovena, aby nebolela. Ale to je to, co mi žene červeň studu do tváře, dává ránu do srdce.
Nechal jsem Tě samotnou. Mnoho let samotnou. Tak osamělou, jak může člověk být osamělý se všemi stesky a nesplněným přáním. Občas jsem se posadil a
napsal psaní: daří se mi dobře. Zůstávalo málo času na přemýšlení a vzpomínání.Dokonce málo času pro Tebe, maminko. A Ty jsi byla sama a čekala. Teď vím,
jak často jsi se ptala listonoše: máte pro mne něco? Jeho „ne“ Tě bolelo. Jak často musel říkat „ne“.A musela jsi se vrátit do svého bytu, ke svojí samotě.On nemá
čas, můj chlapec, má tak málo času…
Ale to není pravda. Měl jsem čas, často jsem trávil svůj čas beze smyslu, bavil se s přáteli a na Tebe zapomínal, tak to bylo. A Ty stojíš u okna a čekáš.
Často jen na těch pár řádek.Odpusť, je mi to tolik líto!
Teď Tě už nikdy tak samotnou nenechám. To jsem si v těch několika minutách předsevzal, kdy mě Tvá opuštěnost zakřikla, kdy to na mne dopadlo jak velký strom.
Právě tím Tvým mlčením.
Večer sedím ještě dlouho a neusínám. Vítr si pohrává v korunách stromů před domem. Sundal jsem lampu, aby Tě světlo nerušilo. Sedí se mi dobře, poslouchám
Tvůj dech a dívám se na Tebe. Tvůj obličej je klidný a mám strach, abys se nevzbudila a nepřistihla mne. Ještě nikdy jsem se na Tebe tak nedíval. Jako bych Tě
nikdy tak neviděl a chtěl bych Ti být hodně blízko. Ale obávám se, abych Tě nevzbudil. Nevěděl bych, co Ti mám říci…..
Teď, když jsem Ti tak blízko, nemohu si vůbec představit, že jednou tady nebudeš. Zlé myšlenky. Celé roky jsem na tuto možnost nepomyslel. Myslel jsem na to vůbec
někdy?
Málo přemýšlíme, necháme se vláčet a hnát se životem. Od jednoho dne ke druhému letět. Jsme stále hlasitější a ztrácíme míru pro důležité věci. To si uvědomíme,
někdy, až když sedíme před svojí matkou. Přepadne nás to náhle, když před ní sedíme a chtěli bychom hladit její ruce a její obličej. A přece máme strach,
že se probudí a přistihne nás. Tak sme hloupí.
Člověk se musí jednou z duše vymluvit než je příliš pozdě. A ráno už může být pozdě..
Tak ještě jenom odpusť mi, maminko, že jsem byl takový.
Venku se rozednívá, začíná nový den. Tiše zhasínám světlo, abych Tě neprobudil.
A ještě k svátku matek:
H.Sundermann: matka má vždycky právo, vždycky příliš trpěla a milovala takže to ani jinak být nemůže.
A.Stifter: mateřské srdce je nejkrásnější a milované msto pro syna, ještě když už sám má šedé vlasy a v celém vesmíru není žádné jiné míst.
A.von Chaniss: jenom matka sama ví co je láska a být šťastný
F. Dahn: mateřská láska je pouto, které věčně a bolestně váže.
